Hrady vystupují z krajiny jako pevné body, které určují její rytmus. Jsou viditelné z dálky a zároveň pevně zakořeněné v terénu. Jejich poloha často sleduje přirozené linie kopců a údolí. Architektura reaguje na svahy, skalní ostrohy i vodní toky. Celek působí jako součást přírody, nikoli jako cizí prvek.

Vztah hradů k cestám byl vždy zásadní. Staré stezky se stáčely podle reliéfu a vedly k branám. Hrady tak určovaly směr pohybu v krajině. Pohled na stavbu se postupně otevíral. Tento proces vytvářel silný vizuální dojem.

V různých ročních obdobích se vnímání mění. V létě hrad splývá se zelení a působí klidně. Na podzim vystupují jeho tvary díky barvám okolí. Zima zvýrazňuje siluetu a strukturu zdí. Každé období přináší jiný význam.

Krajina dává stavbám nový kontext. Bez okolních kopců by hrady ztratily část svého působení. Údolí vytváří hloubku pohledu. Silueta hradu se stává orientačním bodem. Celek působí vyváženě a přirozeně.